Pracující důchodci jsou dojnou krávou pro stát. Ročně mu přinesou miliardy korun navíc.
28.9.2020 | Ing. Jiří Šafařík
Stále více Čechů nadále pracuje i po dosažení důchodového věku. I v případě, že současně pracují a pobírají starobní důchod, odvádějí státu nezanedbatelné sumy na důchodovém pojištění. Jejich důchod se však s roky odpracovanými „navíc“ bohužel zvýší jen minimálně. Zaměstnaný důchodce s průměrným důchodem a pobírající průměrnou mzdu státu za rok odvede téměř 120 000 korun na pojistném, roční důchod si ale zvýší jen o asi 700 korun. Existuje tak neuvěřitelný nepoměr mezi tím, co pracující důchodci do „systému“ stále odvádějí a co za to dostávají.
Každý člověk při dosažení důchodového věku stojí před rozhodnutím, co dál. Všichni máme v zásadě tři možnosti, kudy se vydat.
První možností je začít pobírat starobní důchod, nepracovat a užívat si zasloužený odpočinek. V tomto případě jsou příjmy a finanční možnosti důchodce omezeny na výši starobního důchodu a na to, co si sám našetřil v průběhu svého aktivního života. S ohledem na fakt, že se neustále zlepšuje zdravotní stav populace, využíváme kvalitnější zdravotní péči a vůbec se o sebe staráme jinak než předchozí generace, se dá předpokládat, že i střední délka dožití se bude i nadále zvyšovat. Podle současných odhadů bychom si měli důchodu užívat minimálně 20 let. Když vezme v potaz tento fakt a k tomu přidáme zlepšující se fyzickou kondici lidí odcházejících do důchodu, vychází nám, že stále větší množství lidí, kteří by mohli jít do starobního důchodu, zůstávají i nadále pracovně aktivní a pokračují ve výdělečné činnosti jako zaměstnanci nebo v podnikání převážně jako OSVČ.
A tady se otevírají další dvě možnosti, kudy se potenciální penzista může vydat. Obě mají společné to, že nadále pracujeme, i když už bychom nemuseli. Liší se pouze v tom, jestli si necháme vyplácet současně starobní důchod nebo ne.
Mezi oběma variantami si může každý z nás svobodně vybrat. První varianta je, že pokračujeme ve výdělečné činnosti a současně si odložíme počátek čerpání starobního důchodu. V tom případě pobíráme mzdu nebo odměnu jako OSVČ a nepobíráme starobní důchod. Tato varianta (už jsme popisovali v jiném článku) je výhodná, pokud nám chybí do získání dalšího roku pojištění méně než 90 dnů (zvýší se nám doba pojištění o jeden rok). Při delším „přesluhování“ se nám sice později přiznaný důchod zvyšuje, ale současně se připravujeme o příjem v podobě starobního důchodu, na který máme nárok. Tato ztráta je kompenzována zvýšeným důchodem nejdříve za 12 až 15 roků, to nám bude už 78 až 81 let. Při rozhodování je tedy třeba s tímto faktem počítat. Nestyďte se nechat si vyplácet starobní důchod v plné výši a k tomu ještě získávejte příjmy z pokračující výdělečné činnosti. A to je třetí a poslední cesta, kterou se můžete vydat při rozhodování, jak dále při vzniku nároku na starobní důchod. Pokud samozřejmě chcete i nadále pracovat.
Dnes se budeme věnovat právě této variantě, a to i proto, že v ČR dnes podle údajů Českého statistického úřadu existuje 332 tisíc pracujících důchodců, z toho je těch, kteří pobírají starobní důchod 213 tisíc (průměr roku 2019).
Častou otázkou, kterou si lidé pokládají je, jak je to s odvody na sociální a zdravotní pojištění v době, kdy jako penzista pobírám starobní důchod a současně pracuji. A druhá častá otázka je, když pokračuji v práci i během pobírání důchodu, bude se mi i nadále zvyšovat výše starobního důchodu? Náš dnešní článek na obě otázky odpoví a ukáže také na nespravedlnost, kterou páchá státní sociální systém na pracujících důchodcích.
Odpověď na první otázku je velmi jednoduchá. To znamená, že pracující důchodce (spolu se zaměstnavatelem, pokud je zaměstnancem) odvádí na sociálním pojištění úplně stejné odvody jako každý jiný pracující člověk. Tzn. odvod na sociální pojištění činí 31,5 % z hrubé mzdy (z toho 29,2 % činí odvod na důchodové pojištění). Tady tedy stát vůbec nerozlišuje a měří všem stejně, ať se jedná o účastníka důchodového pojištění v produktivním věku nebo člověka, který již pobírá starobní důchod.
Pokud tedy odvádím dále do „systému“ plné odvody na důchodové pojištění, jak se to promítne do výše mého starobního důchodu? Člověk by si logicky pomyslel, že stejně jako u lidí v produktivním věku. Ale není to pravda. Dle zákona č.155/1995 Sb. o důchodovém pojištění se na žádost příjemce starobního důchodu v plné výši, který vykonává výdělečnou činnost, zvyšuje za každých odpracovaných 360 dnů procentní výměra o 0,4 % výpočtového základu.
Poznámka:
Výpočtový základ je redukovaný osobní vyměřovací základ, což je měsíční průměr úhrnu ročních vyměřovacích základů pojištěnce za rozhodné období. Zjednodušeně je osobní vyměřovací základ průměrný měsíční „příjem“ (hrubý příjem u zaměstnance, polovina daňového základu OSVČ) za rozhodné období v současné hodnotě. Délka rozhodného období, ze kterého se osobní vyměřovací základ stanovuje je pro důchody přiznané v minulém roce 33 let.
V tabulce č.1 jsou uvedeny příklady možného zvýšení starobních důchodů přiznaných v roce 2019 (pro dobu pojištění 46 let) po odpracování 360 dnů od vzniku nároku na jejich výplatu.
Jak sami vidíte na výše uvedených příkladech, roční navýšení představuje vzhledem k výši přiznaným důchodům nevýznamnou částku.
Ale to není vše. V případě pokračování výdělečné činnosti je navýšení za každý další rok (360 odpracovaných dnů) konstantní. Prostě pořád stejná částka. Jak je to možné? Protože zvýšení se počítá jako 0,4 % z výpočtového základu stanoveného v době, kdy vám byl přiznán starobní důchod. A to je prostě číslo, které se již nikdy nezmění. A to je s ohledem na existenci růstu cen, inflaci a růst průměrné mzdy v ČR vůči pracujícím důchodcům minimálně nefér. Naštěstí to na výši celkově vyplaceného navýšení důchodu po dobu jeho čerpání nemá zásadní negativní vliv.
Po jeho přiznání se toto navýšení zahrnuje do procentní výměry důchodu, která se již každý rok valorizuje (pro níže uvedené výpočty v tabulkách č.2 a č.3 je uvažovaná valorizace procentní výměra 3,5 % ročně). Negativní vliv konstantní částky navyšování důchodu by se projevil teprve při dlouhodobější výdělečné činnosti důchodce.
Podstatně významnější nespravedlností je to, že zvýšení důchodu pracujícího důchodce nezáleží na výši jeho příjmů z pokračující výdělečné činnosti, a tedy ani na výši odvedeného pojistného na důchodové pojištění.
Logicky by se nabízelo, že pracující důchodce vzhledem k tomu, že se mu důchod navyšuje o nevýznamnou částku bude také podobně nevýznamnou částku odvádět na důchodové pojištění. Už jsme si ale řekli, že to není pravda a že odvádí odvody v plné výši, stejně jako každý jiný pracující v produktivním věku. Tomu se ale odvody z rostoucích příjmů projeví pozitivně ve vyšším výpočtovém základu, na rozdíl od pracujícího důchodce.
Pojďme se nyní ukázat rozdíly mezi tím, kolik pracující důchodce - zaměstnanec společně se svým zaměstnavatelem ročně odvede do „systému“ a co mu za to systém dá v podobě zvýšeného důchodu.
V tabulce č.2 je uveden příklad zaměstnance, který po přiznání starobního důchodu v roce 2019 ve výši 13 286 Kč (průměrný důchod v roce 2019) pokračuje dále v práci a pobírá starobní důchod v plné výši. Po uplynutí 360 dnů výdělečné činnosti si může požádat o zvýšení starobního důchodu. Ten mu bude zvýšen o 0,4 % výpočtového základu 14 515 Kč, z něhož byl starobní důchod vyměřen, tj. o 59 Kč měsíčně (ročně to činí 708 Kč). V tabulce jsou uvedeny různé varianty jeho možných příjmů v zaměstnání během pobírání starobního důchodu. Pracující důchodce v závislosti na charakteru vykonávané práce a výši příjmu může dle zákoníku práce nejčastěji pracovat v pracovním poměru, na dohodu o pracovní činnosti nebo na dohodu o provedení práce.
Podmínkou pro zvýšení starobního důchodu po 360 dnech výdělečné činnosti je to, že z této výdělečné činnosti vzniká povinnost odvádět důchodové pojištění. Při práci na dohodu o pracovní činnosti s měsíčním příjmem nižším než 3 000 Kč nebo na dohodu o provedení práce s měsíčním příjmem maximálně 10 000 Kč nebude důchodce odvádět důchodové pojištění a odpracované dny se mu nebudou započítávat do limitu 360 dnů; na zvýšení důchodu nemá nárok.
Při vyšších odměnách z dohod a při práci v pracovním poměru (i zde při sníženém pracovním úvazku se mzdou min. 3 000 Kč měsíčně) již pracující důchodce odvádí důchodové pojištění a má tedy po 360 dnech nárok na zvýšení důchodu. Poněvadž zvýšení je bez ohledu na výši příjmů stále stejné, vzniká s rostoucím příjmem výrazný (neuvěřitelný) rozdíl mezi odvedeným důchodovým pojištěním a vyplacenou částkou navýšení důchodu.
A jak to bude vypadat u OSVČ, která bude po přiznání starobního důchodu pokračovat dále v samostatné výdělečné činnosti? V tabulce č.3 je uveden příklad OSVČ, které byl v roce 2019 rovněž přiznán průměrný starobní důchod ve výši 13 286 Kč a která dále podniká. Po uplynutí 360 dnů výdělečné činnosti má nárok na zvýšení důchodu o stejnou částku jako výše uvedený zaměstnanec, tzn. o 59 Kč měsíčně (tj. o 708 Kč ročně). V tabulce jsou opět uvedeny různé (zvolené) varianty jeho možných příjmů (daňového základu) během pobírání starobního důchodu.
Samostatná výdělečná činnost osoby samostatně výdělečně činné, které byl přiznán starobní důchod se považuje za vedlejší samostatnou výdělečnou činnost. Podmínkou pro zvýšení starobního důchodu po 360 dnech vedlejší samostatné výdělečné činnosti je účast na důchodovém pojištění, kterou OSVČ – důchodce získá tehdy, pokud jeho příjem (daňový základ) v kalendářním roce dosáhne aspoň tzv. rozhodné částky, která v roce 2020 činí 83 603 Kč. Při daňovém základu v rozmezí 83 603 až 137 140 Kč se mu zaplacené pojistné do 20 let vrátí (pokud se dožije), nejdříve však za 14 let. Při vyšších příjmech již dotuje stát.
Z výše uvedených tabulek je vidět neuvěřitelný nepoměr mezi tím, co pracující důchodci do „systému“ stále odvádějí a co za to dostávají. Poznamenejme ještě, že uvedená čísla platí pro pouhý jediný rok práce v důchodu. Pokud bude starobní důchodce pracovat i v dalších letech, je třeba je vynásobit příslušným počtem let. Například úspěšný zaměstnanec (vrcholový manažer) i podnikatel tak mohou za 5 let odvést státu na pojistném až 2,5 miliónu korun. Stát jim za to „vrátí“ v daném případě za 20 let trvání penze necelých 100 tisíc korun (doba dožití se samozřejmě každým rokem snižuje). A to si musí každý rok o zvýšení starobního důchodu osobně požádat. Že to mnozí z nich neudělají, je nasnadě.
Pokud bychom použili slova paní ministryně Maláčové, že současné důchody jsou nespravedlivé a ona by je chtěla učinit spravedlivějšími, pak by měla své úsilí zcela jistě zaměřit na také nespravedlnost týkající se odvodů pracujících důchodců a přínosu těchto odvodů na zvyšování jejich starobního důchodu. Zvláště s ohledem na fakt, kolik pracujících důchodců v ČR máme (někteří z nich pracují až do konce života) a kolik miliard korun ročně přinesou státnímu rozpočtu v podobě odvodů na důchodové pojištění.
První možností je začít pobírat starobní důchod, nepracovat a užívat si zasloužený odpočinek. V tomto případě jsou příjmy a finanční možnosti důchodce omezeny na výši starobního důchodu a na to, co si sám našetřil v průběhu svého aktivního života. S ohledem na fakt, že se neustále zlepšuje zdravotní stav populace, využíváme kvalitnější zdravotní péči a vůbec se o sebe staráme jinak než předchozí generace, se dá předpokládat, že i střední délka dožití se bude i nadále zvyšovat. Podle současných odhadů bychom si měli důchodu užívat minimálně 20 let. Když vezme v potaz tento fakt a k tomu přidáme zlepšující se fyzickou kondici lidí odcházejících do důchodu, vychází nám, že stále větší množství lidí, kteří by mohli jít do starobního důchodu, zůstávají i nadále pracovně aktivní a pokračují ve výdělečné činnosti jako zaměstnanci nebo v podnikání převážně jako OSVČ.
A tady se otevírají další dvě možnosti, kudy se potenciální penzista může vydat. Obě mají společné to, že nadále pracujeme, i když už bychom nemuseli. Liší se pouze v tom, jestli si necháme vyplácet současně starobní důchod nebo ne.
Mezi oběma variantami si může každý z nás svobodně vybrat. První varianta je, že pokračujeme ve výdělečné činnosti a současně si odložíme počátek čerpání starobního důchodu. V tom případě pobíráme mzdu nebo odměnu jako OSVČ a nepobíráme starobní důchod. Tato varianta (už jsme popisovali v jiném článku) je výhodná, pokud nám chybí do získání dalšího roku pojištění méně než 90 dnů (zvýší se nám doba pojištění o jeden rok). Při delším „přesluhování“ se nám sice později přiznaný důchod zvyšuje, ale současně se připravujeme o příjem v podobě starobního důchodu, na který máme nárok. Tato ztráta je kompenzována zvýšeným důchodem nejdříve za 12 až 15 roků, to nám bude už 78 až 81 let. Při rozhodování je tedy třeba s tímto faktem počítat. Nestyďte se nechat si vyplácet starobní důchod v plné výši a k tomu ještě získávejte příjmy z pokračující výdělečné činnosti. A to je třetí a poslední cesta, kterou se můžete vydat při rozhodování, jak dále při vzniku nároku na starobní důchod. Pokud samozřejmě chcete i nadále pracovat.
Dnes se budeme věnovat právě této variantě, a to i proto, že v ČR dnes podle údajů Českého statistického úřadu existuje 332 tisíc pracujících důchodců, z toho je těch, kteří pobírají starobní důchod 213 tisíc (průměr roku 2019).
Častou otázkou, kterou si lidé pokládají je, jak je to s odvody na sociální a zdravotní pojištění v době, kdy jako penzista pobírám starobní důchod a současně pracuji. A druhá častá otázka je, když pokračuji v práci i během pobírání důchodu, bude se mi i nadále zvyšovat výše starobního důchodu? Náš dnešní článek na obě otázky odpoví a ukáže také na nespravedlnost, kterou páchá státní sociální systém na pracujících důchodcích.
Odpověď na první otázku je velmi jednoduchá. To znamená, že pracující důchodce (spolu se zaměstnavatelem, pokud je zaměstnancem) odvádí na sociálním pojištění úplně stejné odvody jako každý jiný pracující člověk. Tzn. odvod na sociální pojištění činí 31,5 % z hrubé mzdy (z toho 29,2 % činí odvod na důchodové pojištění). Tady tedy stát vůbec nerozlišuje a měří všem stejně, ať se jedná o účastníka důchodového pojištění v produktivním věku nebo člověka, který již pobírá starobní důchod.
Pokud tedy odvádím dále do „systému“ plné odvody na důchodové pojištění, jak se to promítne do výše mého starobního důchodu? Člověk by si logicky pomyslel, že stejně jako u lidí v produktivním věku. Ale není to pravda. Dle zákona č.155/1995 Sb. o důchodovém pojištění se na žádost příjemce starobního důchodu v plné výši, který vykonává výdělečnou činnost, zvyšuje za každých odpracovaných 360 dnů procentní výměra o 0,4 % výpočtového základu.
Poznámka:
Výpočtový základ je redukovaný osobní vyměřovací základ, což je měsíční průměr úhrnu ročních vyměřovacích základů pojištěnce za rozhodné období. Zjednodušeně je osobní vyměřovací základ průměrný měsíční „příjem“ (hrubý příjem u zaměstnance, polovina daňového základu OSVČ) za rozhodné období v současné hodnotě. Délka rozhodného období, ze kterého se osobní vyměřovací základ stanovuje je pro důchody přiznané v minulém roce 33 let.
V tabulce č.1 jsou uvedeny příklady možného zvýšení starobních důchodů přiznaných v roce 2019 (pro dobu pojištění 46 let) po odpracování 360 dnů od vzniku nároku na jejich výplatu.
Jak sami vidíte na výše uvedených příkladech, roční navýšení představuje vzhledem k výši přiznaným důchodům nevýznamnou částku.
Ale to není vše. V případě pokračování výdělečné činnosti je navýšení za každý další rok (360 odpracovaných dnů) konstantní. Prostě pořád stejná částka. Jak je to možné? Protože zvýšení se počítá jako 0,4 % z výpočtového základu stanoveného v době, kdy vám byl přiznán starobní důchod. A to je prostě číslo, které se již nikdy nezmění. A to je s ohledem na existenci růstu cen, inflaci a růst průměrné mzdy v ČR vůči pracujícím důchodcům minimálně nefér. Naštěstí to na výši celkově vyplaceného navýšení důchodu po dobu jeho čerpání nemá zásadní negativní vliv.
Po jeho přiznání se toto navýšení zahrnuje do procentní výměry důchodu, která se již každý rok valorizuje (pro níže uvedené výpočty v tabulkách č.2 a č.3 je uvažovaná valorizace procentní výměra 3,5 % ročně). Negativní vliv konstantní částky navyšování důchodu by se projevil teprve při dlouhodobější výdělečné činnosti důchodce.
Podstatně významnější nespravedlností je to, že zvýšení důchodu pracujícího důchodce nezáleží na výši jeho příjmů z pokračující výdělečné činnosti, a tedy ani na výši odvedeného pojistného na důchodové pojištění.
Logicky by se nabízelo, že pracující důchodce vzhledem k tomu, že se mu důchod navyšuje o nevýznamnou částku bude také podobně nevýznamnou částku odvádět na důchodové pojištění. Už jsme si ale řekli, že to není pravda a že odvádí odvody v plné výši, stejně jako každý jiný pracující v produktivním věku. Tomu se ale odvody z rostoucích příjmů projeví pozitivně ve vyšším výpočtovém základu, na rozdíl od pracujícího důchodce.
Pojďme se nyní ukázat rozdíly mezi tím, kolik pracující důchodce - zaměstnanec společně se svým zaměstnavatelem ročně odvede do „systému“ a co mu za to systém dá v podobě zvýšeného důchodu.
V tabulce č.2 je uveden příklad zaměstnance, který po přiznání starobního důchodu v roce 2019 ve výši 13 286 Kč (průměrný důchod v roce 2019) pokračuje dále v práci a pobírá starobní důchod v plné výši. Po uplynutí 360 dnů výdělečné činnosti si může požádat o zvýšení starobního důchodu. Ten mu bude zvýšen o 0,4 % výpočtového základu 14 515 Kč, z něhož byl starobní důchod vyměřen, tj. o 59 Kč měsíčně (ročně to činí 708 Kč). V tabulce jsou uvedeny různé varianty jeho možných příjmů v zaměstnání během pobírání starobního důchodu. Pracující důchodce v závislosti na charakteru vykonávané práce a výši příjmu může dle zákoníku práce nejčastěji pracovat v pracovním poměru, na dohodu o pracovní činnosti nebo na dohodu o provedení práce.
Podmínkou pro zvýšení starobního důchodu po 360 dnech výdělečné činnosti je to, že z této výdělečné činnosti vzniká povinnost odvádět důchodové pojištění. Při práci na dohodu o pracovní činnosti s měsíčním příjmem nižším než 3 000 Kč nebo na dohodu o provedení práce s měsíčním příjmem maximálně 10 000 Kč nebude důchodce odvádět důchodové pojištění a odpracované dny se mu nebudou započítávat do limitu 360 dnů; na zvýšení důchodu nemá nárok.
Při vyšších odměnách z dohod a při práci v pracovním poměru (i zde při sníženém pracovním úvazku se mzdou min. 3 000 Kč měsíčně) již pracující důchodce odvádí důchodové pojištění a má tedy po 360 dnech nárok na zvýšení důchodu. Poněvadž zvýšení je bez ohledu na výši příjmů stále stejné, vzniká s rostoucím příjmem výrazný (neuvěřitelný) rozdíl mezi odvedeným důchodovým pojištěním a vyplacenou částkou navýšení důchodu.
A jak to bude vypadat u OSVČ, která bude po přiznání starobního důchodu pokračovat dále v samostatné výdělečné činnosti? V tabulce č.3 je uveden příklad OSVČ, které byl v roce 2019 rovněž přiznán průměrný starobní důchod ve výši 13 286 Kč a která dále podniká. Po uplynutí 360 dnů výdělečné činnosti má nárok na zvýšení důchodu o stejnou částku jako výše uvedený zaměstnanec, tzn. o 59 Kč měsíčně (tj. o 708 Kč ročně). V tabulce jsou opět uvedeny různé (zvolené) varianty jeho možných příjmů (daňového základu) během pobírání starobního důchodu.
Samostatná výdělečná činnost osoby samostatně výdělečně činné, které byl přiznán starobní důchod se považuje za vedlejší samostatnou výdělečnou činnost. Podmínkou pro zvýšení starobního důchodu po 360 dnech vedlejší samostatné výdělečné činnosti je účast na důchodovém pojištění, kterou OSVČ – důchodce získá tehdy, pokud jeho příjem (daňový základ) v kalendářním roce dosáhne aspoň tzv. rozhodné částky, která v roce 2020 činí 83 603 Kč. Při daňovém základu v rozmezí 83 603 až 137 140 Kč se mu zaplacené pojistné do 20 let vrátí (pokud se dožije), nejdříve však za 14 let. Při vyšších příjmech již dotuje stát.
Z výše uvedených tabulek je vidět neuvěřitelný nepoměr mezi tím, co pracující důchodci do „systému“ stále odvádějí a co za to dostávají. Poznamenejme ještě, že uvedená čísla platí pro pouhý jediný rok práce v důchodu. Pokud bude starobní důchodce pracovat i v dalších letech, je třeba je vynásobit příslušným počtem let. Například úspěšný zaměstnanec (vrcholový manažer) i podnikatel tak mohou za 5 let odvést státu na pojistném až 2,5 miliónu korun. Stát jim za to „vrátí“ v daném případě za 20 let trvání penze necelých 100 tisíc korun (doba dožití se samozřejmě každým rokem snižuje). A to si musí každý rok o zvýšení starobního důchodu osobně požádat. Že to mnozí z nich neudělají, je nasnadě.
Pokud bychom použili slova paní ministryně Maláčové, že současné důchody jsou nespravedlivé a ona by je chtěla učinit spravedlivějšími, pak by měla své úsilí zcela jistě zaměřit na také nespravedlnost týkající se odvodů pracujících důchodců a přínosu těchto odvodů na zvyšování jejich starobního důchodu. Zvláště s ohledem na fakt, kolik pracujících důchodců v ČR máme (někteří z nich pracují až do konce života) a kolik miliard korun ročně přinesou státnímu rozpočtu v podobě odvodů na důchodové pojištění.